N.P. pro Hannah Colfer: Don't Leave Me, Honey!

11. listopadu 2012 v 17:21 | Káťule |  Na přání
Ahojky,
tak jsem dneska dokočila přepisování povídky na přání pro Hannah Colfer :).
Na povídce pro Christy se usilovně pracuje, jsem tak v půlce, pokud to můžu odhadnout :D. Je totiž možné, že se ještě rozkecám víc, než jsem měla v plánu :D.
Ale teď se vrhnu na tuhle povídku ;).
Tady zadání od Hannah Colfer :)...
Mohla bych poprosit o RPF? :-) Prosím, prosím! :-)
1. Téma: Glee + Volné téma
2. Postavy: Hannah Colfer, Chris Colfer (POV)
3. Stručný popis: Hannah je po jednom ze záchvatů v nemocnici, Chris je zrovna na natáčení přes celé USA, ale jede ji navštívit. Happy-end, prosím :-)
4. Speciální přání: Chtěla bych, aby u Chrisovy návštěvy za Hannah nebyl nikdo jiný ;-)
Děkuju moc ;-)
Nějaké základní informace:
Zadavatel: Hannah Colfer
Název: Don't Leave Me, Honey!
Téma: Glee
Počet slov: 1541 :) - nějak jsem se rozkecala, tohle jsem rozhodně neplánovala :D
Hlavní postavy: Chris Colfer (POV), Hannah Colfer
Vedlejší postavy: Karyn Colfer, Tim Colfer, zdravotní sestřičky
Místo: New York, později nemocnice v Clovisu
Čas: Natáčení Chrisova filmu (řekněme tak za rok ;))
Žánr: Smutné, ale relativně happy-end
Varování: Nejsem si jistá, zda se mi podařilo dobře obsáhnout to skvělé téma. Nějak mi nešlo vystihnout tu bezmoc a smutek...
Ta druhá se k tomu vlastně hodí víc, ale líp se mi psalo u té první :). Tam se mi líbí zvlášť ta část "I have nothing if I don't have you."
Jinak bych moc chtěla poděkovat Kusince za odbornou konzultaci a rady :).
Tak doufám, že se vám všem bude líbit! A hlavně doufám, že se bude líbit Hanničce Colfer!



"Á, stop!" rozlehlo se přes celý plac. Ten den jsem měl po patnácti hodinách konečně dotočeno. Padla! Zhluboka jsem vydechl, sebral ze své židle ručník a otřel si obličej. Samozřejmě byl hned celý špinavý od zbytků pudru a od celodenní námahy. Ale tohle mě na té práci bavilo.

Se všemi jsem se rozloučil, nastoupil do auta a vytáhl mobil z brašny. Pět nepřijatých hovorů?! A všechny od mamky… Co se stalo? Vyděsil jsem se. Normálně zavolala jednou, a pak čekala, až se ozvu zpátky. Věděla, že v práci mluvit nemůžu. Sbíral jsem odvahu zavolat, co se děje, když vtom mobil sám zazvonil. Hovor jsem přijal a rozklepanou rukou si telefon přiložil k uchu. V duchu jsem se při tom okřikl: No tak! Nic se neděje! Klid!'

"Ahoj mami," nadšeně jsem pozdravil a radoval se, jak se člověku hodí, když má herecké základy.
"A-ahoj, Christophere," ozvalo se na druhé straně, máma brečela.
"Mami, co se děje?" zeptal jsem se rychle. Děs mi stoupal celým tělem.
"Jde o Hannah," špitla a zlomil se jí hlas.
"Mami, prosím, uklidni se a pověz mi, co je s Hannah," snažil jsem se udržet si aspoň špetku zdravého rozumu.
"Ona… Měla záchvat… Je… Je v nemocnici, Chrisi," zavzlykala.
Setřel jsem si slzu z tváře a pokračoval zhrublým hlasem: "Jak to vypadá?" 'Blbá otázka! Blbá otázka! Jak to asi může vypadat? Moje zlatíčko je v nemocnici!' řval jeden můj vnitřní hlas. Druhý mu odpovídal: 'Ale žije! Žije! To je hlavní!'
Můj duševní dialog přerušila mámina slova: "Udržují ji v umělém spánku."
"Dobře, dobře," vydechl jsem. "Letím tam, ahoj," rozloučil jsem se.
Než jsem zavěsil, zaslechl jsem ještě odpověď: "To nemusíš, Christophere…"

Okamžitě jsem si na internetu v mobilu objednal letenku na noční let a vyrazil domů. Řídil jsem jako ve snách, vůbec jsem si nebyl jistý, jak jsem dojel domů. Věděl jsem, že v takovém stavu bych řídit neměl, ale můj pud sebezáchovy ustoupil do pozadí a v hlavě mi pulzovalo stále dokola HANNAH! HANNAH!.

Doma jsem si sbalil do cestovní tašky nejnutnější věci na pár dní. Taxi už čekalo před domem, seběhl jsem ze schodů, naskočil a oznámil cíl jízdy: "Na Kennedyho letiště, prosím." Taxikář si mě změřil ve zpětném zrcátku, kývl, nastartoval a vyjeli jsme. Cestou jsem se snažil spojit s někým z natáčení, ale nikdo mi mobil nebral. Proto jsem nechal personalistce záznam v hlasové schránce: "Judy, tady Chris C., prosím tě, vezmu si na pár dní volno, ok? Máme… nějaké rodinné, ehm, neodkladné… Záležitosti. Díky… Jo, a drž mi palce," špitl jsem, než jsem zavěsil.

Když letadlo přistálo, chytil jsem nejbližší autobus a uháněl ještě s taškou do nemocnice. Počítal jsem. Z New Yorku jsem vylítal ve 23:15, let trval pět hodin a patnáct minut. Časový posun… V Clovisu je o tři hodiny míň. To znamená, že jsem přistál v půl druhé ráno místního času. Než jsem dojel k nemocnici, bylo skoro půl třetí. No, a co? Pokud mě nepustí dovnitř, přenocuju před dveřmi.

Zazvonil jsem na sesternu. Mladá sestřička vyběhla okamžitě. "Chrisi," vydechla. No jasně, nemělo by mě překvapovat, že mě zná. "Pojď, chceš za Hannah?" táhla mě dovnitř.
"No, pustíš mě tam?" tykal jsem jí taky, byla jen o málo starší než já, dle mého odhadu.
"Jasně…" pokývala hlavou a vedla mě chodbou, kde to příšerně páchlo nemocniční dezinfekcí.
"Jak je na tom?" zeptal jsem se.
"No, už je stabilizovaná. Teď se čeká, až se probere… Nebudu ti lhát - spíš jestli se probere," špitla a podala mi balíček papírových kapesníků.
"Díky," usmál jsem se a až teď si uvědomil, že brečím.
"Neboj, Hannah je silná, přežije to. Jak jsem řekla, je stabilizovaná. Otázka je, jak dlouho to bude trvat, než nabyde vědomí," podala mi plášť, který jsem si automaticky navlékl přes věci a v pase zavázal. "Nelekej se, ano? Kouká z ní spousta hadiček, nic to neznamená," povzbudivě mi stiskla rameno. "Kdyby něco, zazvoň," dodala ještě, než mi otevřela dveře.

Nemusela mě varovat, na hadičky jsem byl zvyklý. Tak to bylo po každém silnějším záchvatu. To byl jeden z důvodů, proč jsem hrál. Útěk od reality. Mohl jsem být někdo jiný. Občas jsem měl výčitky svědomí, že v tom rodinu nechávám - jen mamka, taťka, Hannah a její epilepsie. Ale oni to zvládali a Hannah milovala cokoliv, film, seriál, pořad, kde jsem se objevil. Musím pracovat, už nejsem dítě.

Hannah měla obvázanou hlavu a ležela úplně ztracená v pokrývce a hadičkách, které vedly do všelijakých přístrojů. Pokojem se ozývalo tlumené pípání, ale jinak bylo v celém oddělení absolutní ticho. Přitáhl jsem si židli k posteli a vzal Hannah za ruku. "Ahoj zlato," usmál jsem se na ni přes slzy. "Řekni mi, co zase blbneš," moje sestřička neměla ráda, když se k jejím zdravotním problémům přistupovalo vážně, proto jsem to zlehčoval, jak se dalo. Věřil jsem, že mě slyší. "Hanničko, tohle nám nemůžeš dělat, broučku. Máme o tebe strach. A nezapomeň, že jsi slíbila, že za mnou přijedeš do New Yorku na prázdniny. Počítám s tebou! I Brian se na tebe těší. Rozhodl se, že ti schová polovinu svých granulí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ty granule nejíš. Koupil jsem ti nové tričko, tak ti ho pak dám, bude ti slušet," šeptal jsem a snažil se nevzlykat nahlas. Co kdyby si to ségra pamatovala, až se probere?

Pokračoval jsem v monologu. "Nalakuju ti nehty, jak jsem ti posledně slíbil. A koupíme si ty obří kyblíky vanilkové zmrzliny. Uděláme si piknik, pojedeme na výlety! Budeme koukat na televizi, ten můj nový film, co bude mít teď premiéru, se ti bude líbit. Natočím pro tebe ten bonus, jak jsem říkal. Slibuju. Už mám domluvené s režisérem a kameramany, že pro věnování mi vyhradí tři minuty. Věnuju je celé jen tobě, lásko. Taky půjdeme do kavárny a do divadla, hm? A pozveme kamarády - Darrena, Leu, Diannu, Ryana… Prostě všechny, které budeš chtít," sliboval jsem.

Koukl jsem na velké nástěnné hodiny. Blížila se pátá hodina ranní a já pořád mluvil. "Natáčení bylo fajn. A předevčírem jsme fotili promo fotky. Měl jsem ve vlasech tolik laku, že jsem se až divil, že mi nechytly od toho blesku z foťáku… Ne, to si dělám srandu. A až se vrátím, budu točit líbací scénu. Drž mi palce, dobře? Moje druhá líbací scéna s holkou. Když se teda nepočítá obyčejná pusa, samozřejmě. No, s rukama jich bylo víc. Ty snad sama víš přesně, kolik jsem jich měl jenom s Darrenem," usmál jsem se. "Budeš mi muset vyprávět, jak to jde ve škole. Pořád přemýšlím, jak se má pan učitel Homeway, toho jsem měl rád. Pořád vás učí?" nechal jsem pauzu, ač jsem věděl, že Hannah neodpoví.

Blížilo se sedm ráno. Otevírací hodiny. "Miluju tě, Hannah. Uzdrav se nám rychle, miláčku. Prosím," zašeptal jsem a vtom se rozletěly dveře. Dovnitř se vřítila jiná sestra než ta, co mě pustila k Hannah.
"Pane Colfere, běžte, prosím, okamžitě stranou!" kázala důrazným hlasem. Vyskočil jsem a odtáhl židli. Sestra něco naťukala na jeden přístroj, pak obešla postel a změnila ještě jedny hodnoty. Nakonec stáhla rychlost dávkování roztoku z kapačky.
"Smím se zeptat, co se děje?" ptal jsem se vyděšeně, zatímco jsem pozoroval počínání sestřičky.
"Přístroje zaznamenaly určité změny, tak jsem přišla přizpůsobit údaje," odpověděla suše.
"Promiňte, asi vám nerozumím. Co to znamená?" pokračoval jsem v otázkách.
"Brzo uvidíte. Pak na mě zazvoňte," mrkla na mě sestra a, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, usmála se. Ještě chvíli sledovala údaje na přístrojích, než za sebou zavřela dveře a my jsme s Hannah v pokoji opět osaměli.

Vzal jsem ji znovu za ruku. Opakoval jsem si v hlavě slova sestry. 'Brzo uvidíte…' Co znamená brzo? Zdálo se mi to jako věčnost. Za několik minut jsem se však dočkal. Začalo to nenápadně, až jsem si myslel, že mě klame zrak. Prvně se zachvěla sestřina oční víčka, pak mi lehce stiskla ruku. Nestačil jsem zírat a rychle zazvonil na sestru, aby věděla, že je to tu. Ale to už Hannah pomalu a nejistě otevřela oči. Chvíli hleděla tupě před sebe, pak se zmateně rozhlédla. Nakonec padl její zrak na naše spojené ruce a ona konečně stočila oči a podívala se mi do tváře. Viděl jsem na jejích rtech sotva znatelný náznak úsměvu. Otevřela pusu a nadechla se, jako by chtěla něco říct, žádný zvuk ale nevycházel, takže ústa zase zklamaně zavřela. "Vítej, zlato," usmál jsem se, vstal a objal ji vyhýbaje se u toho všem hadičkám. Pak jsem ji políbil na čelo. Když jsem měl svůj obličej tak blízko u jejího, zaslechl jsem její pokusy o mluvení. "Co… se… stalo?" zašeptala téměř bezhlasně.
"Záchvat. Ale už je to pryč," mrkl jsem.
"Aha, tak proto si nic nepamatuju," hlesla.
Přiložil jsem ukazováček na její rty: "Nevyčerpávej se mluvením," usmál jsem se.

Někdo rozrazil dveře pokoje. "Chrisi, co tu děláš, zlatíčko?" zeptala se mamka překvapeně.
"Říkal jsem ti to, že přiletím," odpověděl jsem. "Proč tak běžíte?" otočil jsem se na ni a na tátu, který ji následoval.
"Jdeme přece pozdě, návštěvní hodiny už začaly," vysvětlila mamka. Ničeho si nevšimla. Zatím…
"Mami, tati, mám pro vás překvápko," usmál jsem se, pustil Hanninu ruku a ustoupil jim z výhledu. Chvíli trvalo, než jim to došlo.
"Hannah, miláčku!" vykřikla pak mamka a taťka běžel sestřičku obejmout. Všem nám tekly po tvářích slzy štěstí, jen moje malá Hannah ležela v posteli a už se i usmívala.


Tak doufám, že se líbilo :). Co říkáte všichni? A co říká Hannah Colfer? ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Prostě gay Prostě gay | E-mail | Web | 11. listopadu 2012 v 21:18 | Reagovat

Jojojo, už jsem četl :-). Krásná :-). Vsadím se, že Hannah se bude líbit taky ;-)

2 Hannah Colfer Hannah Colfer | 11. listopadu 2012 v 21:20 | Reagovat

Děkuju! Je nádherná! Souhlasím s komentem před sebou :-). Povedla se! Vážně moc děkuju, přesně takhle jsem si to představovala ;-)

3 Nikola Nikola | Web | 17. listopadu 2012 v 17:39 | Reagovat

* utírá si slzy, které jí tekly skoro od začátku, a naplno propukly před konce a tak trochu Tě podezřívá, že to máš domluvené s kapesníkovou firmou, protože ty zmuchlané kapesníky kolem mě, to se mi snad ještě nestalo :D ...*

Povídka vážně úžasná. Strašně se mi líbila, jsi prostě skvělá a jsem vážně ráda, že jsem si konečně našla čas na tvoje povídky, rozhodně to stálo za to. Připadala mi tak opravdová, uplně jsem viděla Chrise jak má o svou sestru strach.
Jinak Colferovi jsou úžasná rodinka a ta fotka je dokonalá <3  
Jen tak dál.. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama