Long Walk! Konečně!

6. srpna 2018 v 1:11 | Katie |  Moje au-pair dobrodružství III
Ahoj!

Další víkend je pryč - a mně se to tu velmi krátí. Touhle dobou příští měsíc už budu několik hodin doma... Tady mám pro vás jeden odkaz, abyste měli přehled: COUNTDOWN - je to právě na počest toho, že mi zbývá měsíc - 5. 9. letím :).

Tady si od týpečka půjčuju krátké videjko s The Long Walk, ať máte ve zkratce představu, co jsem dnes absolvovala - víc v článku :). A je to fakt úžasný pocit, ten pohled od koně na hrad a ten pocit, že jste to došli! Ač to není žádná dlouhá štreka - spíš krátká :D, přesto jsem na sebe byla úplně nepochopitelně hrdá :D. Jinak týpeček v popisku u videa zmiňuje, že prázdný močák na začátku je nutností, protože je to dlouhá cesta, a pak musíte ještě zpátky - a to je pravda! :D



Dneska jsem si šla udělat sváču/oběd na cestu a hádejte co, bavíme se s tatínkem hodinu v kuchyni :D. Říkám mu, že hledáme s kamarádkou bydlení v Brně a on mi povyprávěl story o tom, jak jich bydlelo 5 v jednom rodinném domě a vůbec nečetli poštu - nikdo z nich. A pak jednoho dne tatínek usoudil, že je na čase tu poštu vyházet. A jak to vyhazoval, našel dopis, kde se psalo, že majitel domu neplatil hypotéku, tak ho banka dala k soudu, ten dům patří bance a oni mají měsíc na to, aby se vystěhovali. Problém byl, že ten dopis tam 3 týdny ležel. Zavolal do banky, jestli by nemohli dostat víc času, protože si toho dopisu nevšimli, ale prý ne - ten samý den odpoledne tam měl jít někdo na prohlídku a za týden se tam měl stěhovat. A protože se nikdo neozval, tak měli v plánu tam s sebou vzít zámečníka, aby vyměnil zámek. Ale naštěstí se to vyřešilo - tatínek předal klíče, ještě ten den běželi s klukama do první realitky a pronajali si barák ne proto, že by byl hezkej, nebo proto, že by byl levnej, ale proto, že stál naproti tomu jejich, tak aby stihli vystěhovat tu hromadu věcí za ten týden :D. Tatínek si na to dokonce musel vzít dovolenou v práci :D. Chudák…

Jinak dnes byla výluka a vlaky v Burnhamu nám nejezdily. Tak jsem musela jet busem do Slough a tam nastoupit na vlak - což mi nevadilo, protože bych ve Slough stejně přestupovala :). Skoro to ale vypadalo, že bus taky nepojede. A mohla za to ženská, která zaparkovala čumákem na chodníku v pravém úhlu k němu, takže zadek vystrčený do silnice. A tady jsou silnice, jak už jsem zmínila, velmi úzké. Tím pádem stála přes víc než 1,5 pruhu a autobus (a vlastně ani nic jiného) nemohlo projet. Nevím, co to bylo za myšlenkový pochod - možná si řekla, že se chce toho auta zbavit, a tak doufala, že když zaparkuje jako debil, tak ji odtáhnou… Jako nevím. To se teda nestalo, neodtáhli ji. Ale stála tam přes 20 min - parkovala tam, akorát když jsem přišla - než jsem si koupila lístek, zjistila, že vlak nejede, zjistila, kdy mi jede náhradní bus, vrátila se, bus ještě nejel, tak jsem čekala… Nakonec měl bus zpoždění, protože čekal a čekal, ale paní nikde. Pak to začalo štvát lidi na zastávce, takže se pár chlapů sebralo a šli to vyřešit. Jeden měl s sebou malou dceru, kterou strčil dovnitř do toho auta napůl otevřeným oknem u řidiče. Ona odbrzdila ručku, vyřadila a otočila volantem podle instrukcí svého taťky. A chlapi ji pak ručně přeparkovali naprosto ukázkově. Jak to dopadlo, nevím, protože jsme pak všichni nastoupili do busu - a když jsem se večer vrátila, už tam to auto nebylo :D.

Ve Windsoru jsem si v první řadě šla koupit zmrzlinu. Přede mnou byla fronta Asiatů (nějakých šikmookejch a taky Indů) - nebyli moc staří, ty kluci měli všichni pedoknírky :D. Moc jsem to neřešila, vybrala si sorbet na špejli a šla do fronty. Indové už odcházeli, takže tam zbylo jen pár Japonců, nebo odkud byli :D. Holky přede mnou docela bojovaly s angličtinou - teda bojoval chudák kluk za kasou, holky byly mimo. Mlčely, tvářily se zmateně… On to všechno namarkoval a zeptal se, jestli by chtěly tašku. Nic. Tak to zopakoval pomaleji. Nic. Tak řekl jen: "Bag?" (= taška) Nic. Vytáhl tašku a ptá se znova: "Bag?" Nic. Ukázal na tu tašku a povídá: "Bag?" Nic. Jen ty zmatené výrazy. Zkusil to přeformulovat a zeptal se, jestli by to chtěly zabalit. Nic. Vzdal to a podává jim ty věci. Nic. Zmatené výrazy. Tak dal ty věci do tašky a podává jim to, holky si to berou a podávají mu peněženku, ze které on si bere peníze sám - kolik je potřeba. Je to Angličan, takže si nevezme ani o prcka víc :D. Holky odchází. Kluk mě úplně vyčerpaně zdraví, odpovídám. On na mě tak překvapeně zaostřil a povídá: "Alright?" (= v pohodě?) Já říkám, že ano, děkuju moc, co ty? A on na to s pokrčením ramen: "Ya' know, hangin' in there." (= Víš jak, držím se.) Tak jsem se začala smát, on taky. Pak dodává: "Jsi dneska první Angličan/ka, co si tu něco přišla koupit, jinak samí turisti." Říkám mu na to, že ale nejsem Angličanka. On chvilku mlčel, a pak poznamenal: "To, že žiješ v Anglii dlouho, se nepočítá, jako že jsi cizinka." Zeptala jsem se, co podle něj znamená dlouho, že tu žiju měsíc a půl. A on s vykulenýma očima povídá: "Wow! Máš londýnský přízvuk a typicky britské vyjadřování!" No… Nevím, nevím, chlapče :D. Ale snažím se. Po ještě chvilce rozhovoru si bere moje číslo a domlouváme si na 7 sraz před tím obchůdkem.

Já jsem odtamtud vyrazila směr The Long Walk - ten jsem chtěla jít už předtím, ale zkazil mi to Trump :(. Tentokrát tu ale nebyl, tak jsem mohla jít. Jedná se o takovou tu dlouhou cestu, kudy Meghan přijížděla na svatbu. Já ale nejsem Meghan a ani jsem se dnes nevdávala, takže jsem to musela jít po svých. Jsou tam zakázaný dopravní prostředky. Dokonce i kola. Doslova: "No bicycles, ridden or otherwise" (= žádná kola, jedoucí ani jinak) - takže tipuju, že pokud máte kolo, máte smůlu. Nejenže na něm nemůžete jet, ale nemůžete ho ani vést, táhnout, tlačit, nést, nic :D. The Long Walk vede od Windsor Castle až k měděné soše koně na druhé straně, táhne se přes Windsor Great Park, jehož součástí je i deer park - ale žádný srnky ani jeleny jsem nepotkala :(. Je dlouhá 2,65 míle (= 4,26 km). Mám to pro vás pěkně rozepsané i časově, čili: celé mi to zabralo nějakých 44 minut. Nešla jsem nijak extrémně rychle, šla jsem příjemným tempem, abych si to hlavně užila :). Taky jsem se cestou zastavovala a fotila. Každopádně - od Hradu až k silnici, která je křížem na Long Walk, je to 12 min, u silnice jsem cca minutu čekala, než bylo bezpečné přejít. Tady se hlavně nesmíte bát tam vlézt, jinak tam budete stát do smrti - jakmile je maličká skulinka volná, šup tam :D. Od silnice k bráně, která ohraničuje deer park, aby jim ta zvěř neběhala až k hradu, je to dalších 10 min. Od brány ke koni je to pak 21 min. → 12+1+10+21=44 :D. Když jsem šla 4,26 km 44 min, tak už snadno dopočítáte, že jsem šla průměrným tempem 5,4 km za hodinu - což fakt není nějaká převratná rychlost. Ale jak říkám, měla jsem pauzy na focení a pití a navíc bylo vedro, tak jsem si šla pěkně příjemně pomalu :).

U koně jsem poseděla, pokecala s rodinkou, co tam přijela po silnici na kole, a pak se vydala na cestu zpátky. A protože jsem do sedmi měla ještě dobu času, vytáhla jsem knížku a sedla si u hradu pod strom. Knížku mi tu nechala moje předchůdkyně, které to tu nechala její předchůdkyně, která to koupila v charity shopu - jak se knížka dostala tam, to bohužel nevím - ale nějaká Irene si tam napsala poznámku, že to četla v červenci 2013. Tudíž nejsem první vlastník. Ale stejně mě překvapilo, když na mě zprostřed knížky vypadla sušená pomněnka :). Knížka se mi zatím dost líbí, ale asi ji tu stejně nechám své nástupkyni, protože mi to přijde jako hezká tradice. A jestli neztratím tu pomněnku, tak tam nechám i tu - bylo to milé překvapení :).

Cestou zpátky k shopíku jsem se stavila ještě v Lushi a odnesla si další vzorky, ale tentokrát teda ne full size produkty jako předtím z Readingu :D. A pak už jsme se sešli s klukem z shopíku a vyrazili na smoothie. A když jsem tam šla na záchod, musela jsem se pousmát u cedulky na dveřích bezbariérového záchoda (kromě té, že je to na ten radar klíč, o kterém jsem psala). Nebylo to poprvé, co jsem to viděla, ale stejně, je to pěkné, že se tu nad tím přemýšlí takhle. "Not all disabilities are visible." (= Ne každé postižení je viditelné.) Taky jsem viděla dřív už i obrázek vozíčkáře, u kterého se píše, že ne všechna postižení vypadají takto, a pak je tam klasický záchodový panáček s textem, že některá vypadají takto.

Pak už ale byl čas jít. Kámoš mě doprovodil na vlak, já odjela do Slough a tam měla přestoupit na bus. A jak si tak jdu po schodech na ten most, kterým se přejde na jiné nástupiště, slyšela jsem věc, kterou jsem tu ještě neslyšela :D. Hlásili: "When on the stairs, please use the handrail and take care!" (= Když jste na schodech, prosím, držte se zábradlí a dávejte pozor!) :D

Tak se mějte moc krásně! Take care!

xxxo K.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama