Sleepover

3. září 2018 v 3:11 | Katie |  Moje au-pair dobrodružství III
Ahoooj!

Jak se máte? Já se mentálně připravuju na to, že se mi blíží odlet... A ani ne za týden už budu zase v Brně - doma se pořádně ani neotočím. Je to mazec...

Žádnej speciální důvod :). Jen jsem ji dneska poslouchala... A je super... A znám ji vlastně jen chvilku, protože mi ji dal nejlepší kámoš do toho playlistu, co jsem zmiňovala, že pro mě udělal :).


Dopoledne jsem se bavila s holkama, bylo to fajn. Různě odjížděly, protože jim zase začínají kroužky. Takže prvně byla trojka plavat - to jsem tam ještě nebyla. Pak byla dvojka plavat, a nakonec jednička na koních. Já jsem mezitím trávila čas s těma, co byly doma. Měla jsem v plánu jít koupit chleba, až se mamka vrátí (jakože taťka byl doma, sice pracoval, ale zvládli by to, ale stejně jsem chtěla počkat na maminu). Jenže když se mamka vrátila, jaksi zapomněla na to, jak mi říkala, že mám dneska volno a že můžu trávit čas s holkama, ale nemám se cítit povinná pracovat, a zadala mi úkoly :D. A to ne hned tak nějaké, ale umýt koupelnu a vyluxovat holkám pokoje, protože přijede babička. Když pomineme, že mytí koupelny není ani pracovní náplní au pair, stejně jsem měla mít volno. Ale říkala jsem si, že mi rodinka taky vychází vstříc a chová se ke mně fér, tak že pomůžu.

Babička dorazila brzy i se strejdou (mamky bráchou). Těšila jsem se na ni, protože je cool. Tak jsem si jí moc neužila, protože se hned po příjezdu zavřela v jednom z pokojů a šla zašívat hromady oblečení. Ona sem totiž nejezdí na návštěvu, ona sem jezdí makat. A není to jen tak, že by přijela a mamka ji poprosila, jestli by nemohla něco zašít, protože mamka to neumí. Vůbec. Je to tak, že mamka dává rozervané hadry do koše. A babička ví, že sem jezdí hlavně makat. Takže když se po příjezdu se všema přivítá, sama si jde vytáhnout koš a jde zašívat. Aniž by kdokoliv cokoliv řekl.

Já jsem se brzy zdejchla a šla jsem telefonovat s rodiči a ségrou. Usoudila jsem, že mám přece to volno… Když jsem o cca dvě hodiny později přišla dolů, mamka teprve začínala vařit. Přišlo mi to divné, bylo to dost pozdě oproti normálnímu času, kdy večeří. Popravdě jsem si myslela, že jsem přišla pozdě a všichni jsou už po jídle, takže jsem byla připravená jíst sama. Ale ne… Pomohla jsem mamce s vařením a ona se u toho svěřila, že zatímco jsem telefonovala, bylo tu nějaké drama. Neřekla přesně, co se stalo, ale holky nějak dost neposlouchaly. A celé to drama vyústilo v to, že se babička sbalila, pronesla, že na to nemá nervy, a odjela. A to, prosím, není jen tak. Babička totiž bydlí 5 hodin autem odsud. A přivezl ji strejda. Takže kromě toho, že to bylo už večer, neměla ani žádný dopravní prostředek, kterým by se dopravila domů. Prý ale řekla, že všechno je lepší než tohle a rozhodla se jet domů vlakem - což nejspíš znamená, že bude na cestě celou noc, protože bude muset do Londýna, tam přestoupit, a pak ještě jednou přestoupit někde v půce cesty. A přes noc ty vlaky moc nenavazují. Ale nenechala se ukecat. Prostě před večeří, nejspíš dost hladová, vyrazila na strastiplnou pouť zpátky domů :D.

Nám akorát při vaření ale přijela další návštěva. Kamarádka jedničky, jejíž rodina se stěhuje. Přespává tu do zítřka, kdy odsud pojede už do nového domu (a bude mít vlastní pokoj a vlastní obývák). Anyway, díky ní jsem si znova připomněla věc, která mě napadla už kdysi… Že čeština je docela na pytel s tím celým vykáním. Vykání totiž vzbuzuje v lidech (a zejména právě v dětech/teenagerech) zbytečný strach z cizích lidí (resp. z rodičů kamarádů a tak). A ne, nemluvím o respektu, protože respektovat můžete i člověka, se kterým se bavíte přátelsky. A vykání prostě přátelské není. Je to děsně chladné a neosobní. Sama už většinou nemám strach, když s někým mluvím, ale řekněme, že jsem s vykáním měla vždycky problém. Protože jsem na všech kroužkách, kam jsem chodila, všem vedoucím/trenérům/učitelům tykala, úplně mě děsili lidi, kterým jsem tykat nemohla. A byla jsem zbytečně nervózní z některých učitelů/rodičů kamarádů a tak, než jsem si na ně dost zvykla. Samozřejmě je to hodně o člověku, ale já sama jsem ukecaná a děsně kontaktní i s cizíma lidma, tak nevím, jak z toho musí trpět lidi, kterým mezilidská interakce dělá problém i tak. Angličtina tohle usnadňuje aspoň trochu. Protože v angličtině ani nejde vykat, mám pocit, že lidi obecně nejsou nervózní z rozhovorů s cizími lidmi. A teď nemluvím nutně jen o kamarádce jedničky, rodinu zná dlouho. Ale i o ostatních dětech, co se s rodinkou poznají. Nebo když prvně poznají mě… A ano, někteří jsou prcci, tak to tak ještě nevnímají. Ale kamarádce jedničky je 10 a bez problémů na mě mluvila hrozně přátelsky od začátku. A s respektem. Prostě mám pocit, že vykání tak nějak vynucuje respekt a zbytečnou chladnost mezi lidmi. Přitom jediné, co by stačilo, by bylo adresovat lidi s respektem, ale "normálně" :D. Snad vám to dává smysl. No, řekněme si upřímně, kolik z vás říká rodičům svých kamarádů křestním a tyká jim od první chvíle, co je poznají? :D Přitom o nic nejde, ti rodiče z velké části nejspíš chtějí, abyste se cítili v pohodě…

Každopádně se mi podařilo s kamarádkou po večeři pokecat, když jsme spolu byly samy. Říkala mi, že by chtěla au pair, jako jsem já. Budou totiž hledat au pair, až budou konečně bydlet v novém. A pak jsme se bavily dál. Říkala mi, jaká má middle names - má dvě (to se u nás ani nesmí, u nás můžete mít max jedno). A já se vyptávám na všechno možné, na školu, na balet, na domácí mazlíčky… A pak jsem se zeptala, jestli má nějaké jiné sourozence kromě té ségry, co je starší než já (jak jsem ji potkala na baletu). Ona se zarazila a říká: "Ne, mám jen ségru. Ale měla jsem další… Ale… Umřeli." Udělalo se mi až zle, omluvila jsem se jí, ale ona se se mnou zjevně cítila dost bezpečně, takže mi začala vyprávět celou story. Takže ve zkratce… Když jí bylo 5, narodila se jim dvojčata - holka a kluk. Narodili se ale hrozně moc předčasně. Ta holčička umřela prakticky okamžitě, toho kluka udrželi při životě pár dní… Nakonec z ní vypadlo, že o tom nikdy nikomu neříká, protože to tenkrát, když se to stalo, řekla kamarádce ze školy - a ta ji okamžitě začala hrozně moc litovat, a pak se na to pořád vyptávala a chodila okolo ní po špičkách… No, a ona se prostě necítila dobře. Tak nechtěla riskovat, že by se ostatní kamarádi chovali taky tak. A tak o tom mlčela. A prý jí hrozně pomohlo, že to mohla říct někomu, kdo se k tomu postavil normálně. Jsem ráda, že to vnímala takhle, protože já jsem se rozhodně necítila, jakože se chovám "normálně". Je to taková ta věc, na kterou prostě nevíte jak reagovat.

Po našem emocionálním rozhovoru nás našla jednička a obě holky se rozhodly, že si udělají z postele stan. Takže přes postel hodily prostěradlo (jednička má postel s takovou tou kovovou konstrukcí za hlavou a za nohama, takže se to prostěradlo pěkně navlíklo na ten vršek postele a bylo pod ním akorát místo na ležení/sezení) a k tomu přidaly ještě menší prostěradla po stranách - všechno chytily na ty kovové rohy gumičkama na vlasy. Já jsem holkám zatím vystříhala nějaké hvězdy z papíru a položila jim to nahoru na to prostěradlo, což jim dovnitř házelo stíny. Holky pronesly, že jsem prý génius :D.

Pak už byl čas, aby šly holky spát. Mamka zahnala dvojku a trojku. Strejda se mezitím sbalil a odjel, když nikdo nebyl dole, takže jsme to zjistili pak, protože jeho auto nikde :D. A jednička s kamarádkou dostaly nějaké čokoládové bonbony, o které se měly podělit. Já jsem odešla dolů udělat nádobí. Ne, že bych musela, když mám volno, ale tak jsem si řekla, že mi to zabere pár minut a mamce to udělá radost… A jen jsem otevřela myčku, jednička i s kamarádkou byly dole. Prý mám jít s nimi, že mě potřebují. Nevěděla jsem, co se děje, ale šla jsem s nima. Ony mě nahnaly do "stanu". Prý se mám přidat a pomoct jim sníst čokoládu. Tak jsem říkala, že to je dobrý, že nemusím. Ale kamarádka říkala, že mě tam chce, a jednička dodala, že mě obě mají rády. Tak jsem tam zůstala. Dala jsem si jeden bonbon, ale zbytek jsem holkám nechala. A ony prosily, abych jim něco vyprávěla. Tak jsem se ptala, jestli chtějí vymyšlenou pohádku, ale ne, chtěly příběhy z mého života… No jo, ale co má člověk vyprávět dvěma desetiletým holkám, aby je to zajímalo a bylo to vhodné? :D Tak jsem vytáhla události typu "jak jsme dostaly želvu", "jak jsem poprvé jela na tábor" a "jak jsme chodili na houby" (pokud vám přijde, že ty houby tam nesednou, tak se na to podívejte z jejich úhlu pohledu - jsou to Britky, o houbaření v životě neslyšely… podle nich jediný způsob, jak se dostat k houbám, je koupit si je :D). A podle všeho je to moc bavilo :D. Pořád chtěly další a další, smály se, svítily na mě baterkou a opakovaly, že jsem cool a že by obě chtěly stejně cool život, jako mám já :D :D :D.

Zrovna jsem byla uprostřed storky o tom, jak jsem měla sádru, když mi bylo 12 - a padlo to zrovna na dobu, kdy jsme jeli na školu v přírodě, když se ozval mamky hlas, že už by holky měly jít spát. Jo, bylo 9.30, tak jsem usoudila, že fakt. Sice jim teda mamka naslibovala, že budou moct jít spát, kdy se jim zachce (proto jsem tam taky ještě byla a nezaháněla je), ale tak… Usmála jsem se na ně a říkám, že jim to dořeknu třeba ráno. Obě mě objaly a já se akorát chystala vylézt ze "stanu", když se ozvalo: "Vím, že je tam Kate s váma. Nemusíš se schovávat." Tak jsem úplně zmatená vylezla (jakože kdybych se schovávala, tak na ně nebudu mluvit, dokud tam je, ne?) a říkám jí, že se neschovávám. A ona na to: "No, žes mi neodpověděla na to, když jsem řekla, že by měly jít spát…" - Nic jsem na to neřekla, ale zmatená jsem z toho teda trochu byla, co si budem :D.

Tak se mějte krásně! Take care! :)

xxxo K.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama