Zpožděné shrnutí

17. září 2018 v 14:40 | Katie |  Moje au-pair dobrodružství III
Ahojky!

Po dlouhé době, ale konečně! Přináším vám slíbené shrnutí mého posledního au pair dobrodružství. A proč, že to tak trvalo? No, jsem v Brně. Zpátky... A zpátky v ESN, s našimi zahraničními studenty a se svými místními kamarády. S kamarádkou spolubydlící jsem se celý týden prakticky neviděla, protože spala, když jsem vstávala, jak jsem šla na akce orientačního týdne (plno aktivit pro zahraňáky, aby se zorientovali ve městě, aby se zapsali do školy, zařídili si šalinkartu, zprovoznili školní účet, atp.), a spala, když jsem se v noci vracela zpátky. A dokonce mi několik zahraňáků řeklo, že jsem všude a že si moc váží naší práce. A jeden se mě zeptal, jestli vůbec někdy spím :D. Spím :D. Fakt... :D



Ale teď už konečně k tomu shrnutí. Celé bych to chtěla začít tím, že z mých au pair zážitků to byl asi ten nejlepší. Ale rozhodně ne ten nejklidnější, nejmíň stresující. Bylo to super, moc jsem si to užila, stálo to za to, ale... Nic není dokonalé. Jak jistě všichni víte.

Určitě jste si z mých článků udělali nějakou představu. Proto bych chtěla ještě jednou naposledy rychle adresovat jednu důležitou věc. Ano, britské děti jsou jiné než české. Britská výchova je taky jiná. Spousta věcí je tam jiná. Ale to neznamená, že to, co a jak děláme my, je správně. Holky se občas chovaly tak, že mi nad tím zůstával rozum stát. Ale nebylo to pořád. Na blog jsem psala o zajímavých věcech, co se staly. O věcech, co mě šokovaly. O věcech, o kterých jsem si myslela, že by mohly zajímat vás. Samozřejmě jsem nepsala minutu po minutě každý den. Takže pokud vám přišlo, že se s holkama nedalo vydržet, berte to tak, že to byly jen chvilkové epizodky. Rozhodně nebylo mojí jedinou náplní práce dohadování se s holkama. Většinu času to byly zlatý děcka, který měly rády mě a které jsem měla ráda já. A pořád mám. Často se chodily mazlit, často jsme si povídaly. A ano, byly rozmazlené, a ano, dovolily si věci, co jsem nechápala, ale nakonec to není moje starost. A fakt se to dělo občas, berte to s rezervou. Navíc, kdo z nás v deseti, sedmi a čtyřech byl vždycky perfektně slušně se chovající dítě? Kdo z nás někdy neposlechl, nevztekl se, nehrál divadlo...

Takový největší stresor, který z článků ne vždycky úplně vyplynul (a já popravdě ani nechtěla, aby vyplynul, protože to nebylo zas tak důležité a zbytečně by to všechny děsilo, byla mamka. Krom toho, že jsme si neměly co říct, jak jsem zmiňovala, byla občas příšerně ve stresu. A když byla ve stresu, byla nepříjemná, nepřátelská a pasivně agresivní. Pokud jsem někdy měla nějaký fakt problém tam, souviselo to dost často s mamkou a jejíma náladama. Ale to si prostě nesmíte brát. Když byla nepříjemná, neřešila jsem ji, pokračovala jsem si ve svém, ono ji to přešlo. Horší bylo, když se tak chovala k děckám úplně zbytečně. Anebo k tátovi, protože to mi řekla má předchůdkyně Němka, že na tátu taková nikdy není. No tak byla...

Pokud bych měla porovnat své au pair zážitky, ten nejjednodušší a nejklidnější bude jistě ten 2014. Babča dokázala být taky nepříjemná, ale dávala mi často najevo, jak mě má ráda, a kdo z nás po osmdesátce nebude někdy na pěst, že? :D Ne, že bych jí někdy dala - to fakt ne :D. A taky ten detail, jak si mě brala rodina jejího syna na víkendy. To hodně pomohlo. Skotsko 2015 byla napůl noční můra. Jakože takhle zpětně je to v pohodě, ale být tam a vědět, že mi do odletu zbývá ještě měsíc, to byla hrůza. Tady to bylo sice chvilkama těžké a stresující, ale přesto mě děsilo, že budu muset odjet.

Takové největší plus - tady jsem se cítila jako opravdová součást rodiny. Ve Skotsku jsem si tak nepřipadala vůbec, až zpětně mi došlo, že to mohlo být ale proto, že oni se vůbec nechovali jako rodina. Tam se k nikomu nechovali nějak extra dobře. V Anglii... Byla to muslimská rodina. Rodina z Pákistánu. Měla jsem je moc ráda a oni mě podle všeho taky. Ale byli hodně uzavření. Takže jsem si tam mnohdy připadala jako opravdu dobrá a milovaná kamarádka a tak. Ale ne jako dcera/ségra. Tady jsem byla rodina se vším všudy. Když holky malovaly obrázek rodiny, vždycky jsem tam byla taky. Když mamka koupila zmrzlinu, vždycky mi koupila taky. Když taťka dělal vzdělávací okýnka, myslel i na to, co bude zajímat a bavit mě. Když jsem jela na výlet, zajímali se o to, kde a s kým jsem byla a co jsem tam dělala. Pomáhali mi najít spoje, radili mi, co kde vidět... Vyptávali se na můj život v ČR, na rodinu a kamarády, ale zároveň mě neupozorňovali na to, že nejsem místní. Když jsem jela na výlet, ptali se, kdy budu doma. Doma :). Bylo to hrozně hezké. K jídlu kupovali věci, u kterých si všimli, že je mám ráda. Navrhovali mi místa na výlet, které odpovídaly mým zájmům. Seznamovali mě s lidmi, zajímali se, jak se cítím, vyslechli si všechno, co jsem mohla říct, cítila jsem se prostě fakt jako doma.

A jedna taková věc na závěr. Kdo z vás se učí (začíná učit) anglicky a má problém se čtením a psaním... Nic si z toho nedělejte. To i oni mají. Do školy jdou ve 4, to se naučí číst možná písmenka, pak se učí, že ne vždy se to dané písmenko čte právě takhle. Pak se učí číst kombinace písmenek. Pak si vysvětlí, že ne vždy je to takhle. A pak se učí odhadovat, jak se co čte. To znamená, že naše sedmiletá už sice četla věci do školy, ale pořád s tím celkem bojovala a prakticky uměla číst jen slova, co znala. Naše desetiletá už uměla odhadnout, jak se většina věcí píše, ale pořád u ní musel někdo sedět, protože to ne vždycky klaplo a protože si občas vymýšlela. A s psaním je to ještě horší. To i ta desetiletá psala naprosté nesmysly. Dalo se pochopit, co myslí. Ale psala třeba teature (místo teacher - učitel). Protože se to přečte pak stejně. A mamka se mě jednou zeptala, jak se píše cabbage (= zelí), když objednávala nákup přes internet. Takže nebojte. To, že se nenaučíte číst/psát přes noc, z vás nedělá blbce. To jen angličtina je totálně mimo, co se čtení/psaní týká :). A i rodilí mluvčí se to učí celý život :).

Tak se mějte fanfárově! A kdybyste měli nějaké dotazy, co se týče kteréhokoliv mého au pair pobytu, nebo čehokoliv obecně, s čím bych vám snad mohla pomoct, tak pište! :)

Hezký den! Take care! :)

xxxo K.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Qweetymadness Qweetymadness | 18. září 2018 v 8:00 | Reagovat

Ahoj, sice normálně komentáře ke článkům nepřidávám, ale chtěla jsem ti za všechny články neskutečně poděkovat. Probudit se každý den po celé léto k novému článku bylo neskutečně fajn, stejně tak jako při tvých prvních dvou dobrodružstvích, která jsem také vždy hltala.
Přeju ti hodně štěstí do nového školního roku a mnoho úspěchů :)

2 Katie Katie | Web | 21. září 2018 v 13:39 | Reagovat

[1]: Děkuju moc za krásnou reakci! Přesně pro takové lidi, jako jsi ty, jsem ty články psala :-). Jsem ráda, že se to neminulo účinkem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama